Když vstoupím do našeho lesa oznámí sojka své hájené území. Vykřičí, že někdo překročil hranice lesa.
I my máme nastaveny hranice. Měli bychom mít. Nedostatečné určení našich hranic pochází ze strachu. Ze strachu určit si, kdo jsem a vymezit se. Toto jsou moje hranice, toto tvoje. Spousta z nás svoje hranice teprve hledá. A nezáleží na věku.
Poznává kým je, aby mohl nastavit svůj prostor. Není to nic humpoláckého, nemusí to být bolestivé. Jdeme polehoučku do svého nitra.
Často i jako matky, zasahujeme do života našich dětí. Bývá to vidět i v celých rodových liniích, protože „takto to vždy bylo“. Ale bude to tak i dál? Seberme odvahu to změnit. Oprostíme se tak od omezujících přesvědčení. A budeme svobodněji dýchat.
Děkuji za výkřik sojky … už vím …
… z výkřiku sojky poznáš jednou i sebe, už zítra znát se budeš mnohem líp než dnes…